I. PRÁVA SPOTŘEBITELE

Dle § 419 občanského zákoníku je spotřebitelem každý člověk, který mimo rámec své podnikatelské činnosti nebo mimo rámec samostatného výkonu svého povolání uzavírá smlouvu s podnikatelem nebo s ním jinak jedná.

Spotřebitele pak zákon více chrání, dodavatelům pak vůči spotřebitelům ukládá četné povinnosti.

Spotřebitel je chráněn v širokém spektru našeho právního řádu. Nejvýraznější je pak jeho ochrana v případě nákupu zboží a služeb, v případě jejich reklamace a v případě spotřebitelských půjček.

1. PRÁVA SPOTŘEBITELE V PŘÍPADĚ NÁKUPU ZBOŽÍ A SLUŽEB

Mezi nejvýznamnější práva spotřebitele platí právo při uzavírání smluv tzv. distančním způsobem (tj. ne v provozovně, ale např. po internetu nebo na tzv. předváděcích akcích) do čtrnácti dnů od uzavření takové smlouvy od smlouvy odstoupit. Obchodník je pak povinen spotřebitele o možnosti takového odstoupení informovat. Pokud by obchodník spotřebitele neinformoval při nákupu, začala by tato lhůta běžet až ode dne, kdy by jej informoval později. V případě, že spotřebitel od smlouvy uzavřené distančním způsobem odstoupí, musí obchodníkovi zboží do čtrnácti dnů vrátit, obchodník pak musí nejpozději do čtrnácti dnů vrátit peníze. V zákoně však existují výjimky, kdy takto spotřebitel postupovat nemůže, kdy odstoupení od takové smlouvy možné není. Tyto výjimky vyjmenovává § 1837 občanského zákoníku.

Spotřebitel je pak chráněn i proti různým nekalým praktikám ze strany některých obchodníků. Např. § 1838 občanského zákoníku říká, že dodá-li podnikatel spotřebiteli něco bez toho, aniž by si to objednal a spotřebitel takové zboží převzal, spotřebitel za takové zboží nemusí platit, nemusí mu na svoje náklady nic vracet a dokonce ho ani vyrozumět, že takové zboží přijal.

Spotřebitel je však zákonem chráněn i v případě, že zboží kupuje v obchodně, resp. pokud zboží reklamuje (pak zákon nerozlišuje, jestli ho koupil v obchodě, nebo třeba na internetu)

2)        JAK POSTUPOVAT V PŘÍPADĚ Reklamace zboží a služeb

Při koupě zboží v obchodě (což platí i pro internetový prodej) platí, že obchodník (prodejce) vystupuje v tomto vztahu jako profesionál, čili dodavatel, nakupující je potom spotřebitel.

Povinnosti prodávajícího.

Prodávající musí postupovat v první řadě podle § 13 zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, který mu ukládá řádně informovat o rozsahu způsobu a podmínkách uplatnění práva z vadného plnění a dále informovat o tom, kde lze reklamaci uplatnit.

Pokud prodejce/poskytovatel služeb prodává/poskytuje mimo ohlášenou provozovnu je prodávající povinen k těmto informacím písemnou formou poskytnout spotřebiteli zejména název nebo jméno a adresu prodávajícího, kde lze i po ukončení takového prodeje nebo poskytování služeb reklamaci uplatnit.

Tuto povinnost může prodávající splnit i prostřednictvím reklamačního řádu, který sám stanoví. Pokud tak ovšem prodejce učiní, je vázán § 2168, resp. § 1814 písm. a) občanského zákoníku, dle kterého se reklamačním řádem sjednané podmínky uplatňování odpovědnosti za vady nemohou odchýlit od zákona v neprospěch spotřebitele, a ani informace podané spotřebiteli ohledně jeho práv nesmí ani v reklamačních řádech zužovat okruh jeho zákonných práv a tak jej uvádět v omyl. Pokud by tomu tak bylo, je takový reklamační řád neplatný.

Tedy i v případě, že by spotřebitel s takovým reklamačním řádem vyjádřil – byť i písemný – souhlas, nemá takový souhlas žádnou právní relevanci, na neplatnosti protizákonných ujednání se souhlasem spotřebitele nic nemění. Reklamační řády tak mohou sloužit spíše jako určitý kodex prodávajícího při vyřizování reklamací spotřebitelů, který podrobněji specifikuje nároky spotřebitele z odpovědnosti za vady a reklamační postupy dodavatele, které pro něj vyplývající ze zákona.

Jak by měl správně postupovat prodávající v případě uplatnění reklamace zákazníkem

Z pravidla platí, že prodávající musí přijmout reklamaci v kterékoliv jeho provozovně, v níž je přijetí reklamace možné s ohledem na sortiment prodávaného zboží nebo poskytovaných služeb. Určitou výjimkou z tohoto pravidla je situace upravená v § 2172 občanského zákoníku, kdy prodávající v písemném potvrzení o svých povinnostech z vadného plnění, které kupujícímu vydal, určil k opravě jinou osobu, která je v místě prodávajícího nebo v místě pro kupujícího bližším. Pak uplatní kupující právo na opravu u této jiné osoby. Taková osoba pak pro prodávajícího poskytuje tzv. záruční servis. Záruční servis se však vztahuje jen na opravy, povinnosti prodávajícího vůči kupujícímu – spotřebiteli zůstávají nadále zachovány.

Lhůta pro vyřízení reklamace

Podle § 19 zákona o ochraně spotřebitele je prodávající nebo jím pověřený pracovník povinen rozhodnout o reklamaci ihned, ve složitých případech do tří pracovních dnů. Do této lhůty se nezapočítává doba přiměřená podle druhu výrobku či služby potřebná k odbornému posouzení vady. Reklamace včetně odstranění vady pak musí být vyřízena bez zbytečného odkladu, nejpozději do 30 dnů ode dne uplatnění reklamace. Pokud by měla být lhůta pro vyřízení reklamace delší, musel by se na tom prodávající se spotřebitelem dohodnout. Marné uplynutí této lhůty se považuje za podstatné porušení smlouvy a kupující má pak právo od smlouvy odstoupit a požadovat po prodávajícím zpět peníze, které za zboží zaplatil.

Pokud prodávající nepostupuje v souladu se občanským zákoníkem nebo zákonem na ochranu spotřebitele, může se spotřebitel obrátit se stížností na Českou obchodní inspekci.

Práva v případě vadného plnění

V případě, že zboží nefunguje, rozbije se nebo nemá prodávajícím deklarované vlastnosti a prodávající toto v reklamačním řízení uzná, jedná se o vadné plnění.

Pokud je vadné plnění nepodstatným porušením kupní smlouvy, tak má kupující právo na odstranění vady nebo na přiměřenou slevu z kupní ceny.

Pokud je vadné plnění podstatným porušením smlouvy (např. nedodržení reklamační lhůty prodávajícím je vždy podstatným porušením smlouvy), má kupující právo buď na výměnu věci, nebo na opravu věci, nebo na slevu z kupní ceny, nebo může i od smlouvy odstoupit a požadovat vrácení zaplacené kupní ceny. Kupující však již při oznámení vady (uplatnění reklamace) musí prodávajícímu sdělit, co pro případ, že se bude jednat o podstatné porušení smlouvy, bude uplatňovat. Pokud to neudělá, tak má právo pouze na odstranění vady nebo na přiměřenou slevu z kupní ceny. Peníze za vadné zboží by pak dostal pouze tehdy, pokud by se během vyřizování reklamace ukázalo, že zboží opravit nejde či v případě, že by se po opravě vady vyskytovali opakovaně. V takovém případě může kupující v souladu s § 2169 odst. 2 občanského zákoníku od smlouvy odstoupit.

ii. PŮJČOVÁNÍ PENĚZ - Půjčky a spotřebitelské úvěry

Existuje mnoho způsobů jak získat peníze. Člověk by si měl peníze v prvé řadě vydělat, pakliže se však rozhodne získat peníze jinak, a nepřekročit tím meze zákona, je zde institut půjčky resp. úvěru. Tyto právní instituty reguluje občanský zákoník, resp. zákon o spotřebitelském úvěru. Člověk, který si chce půjčit, ale i člověk, který se rozhodne někomu půjčku poskytnout, by si měl osvojit určité zásady, které jsou ne vždy v těchto zákonech obsaženy. Jsou to zásady opatrnosti.

Jak peníze půjčovat druhým

Pokud se rozhodnete někomu půjčit peníze, tak – i když je to např. dobrý známý či dokonce člen rodiny – je vždy třeba si zodpovědět otázku, jestli Vás samotné tato půjčka finančně neohrozí. Typické jsou případy, kdy např. někdo z rodiny požádá jiného člena rodiny o půjčku s tím, že jemu banka peníze neposkytne. Takový člověk pak žádá, aby si dotyčný člen rodiny vzal půjčku takzvaně „na sebe“ s tím, že formálně bude psaná na něj, fakticky však půjčka bude splácena rodinným příslušníkem. Už to by měl být první varovný signál k tomu, abyste takovému člověku půjčku neposkytli, neboť pokud banka odmítne dát někomu půjčku, tak je pro ní takový člověk nedůvěryhodný, rizikový a banka riziko půjčky (úvěru) tomuto člověku nechce podstoupit. Takové případy často končí tak, že člověk, který si od Vás tuto půjčku vzal (fakticky Vás zavázal smluvním vztahem k bance) následně Vám ani bance půjčku nesplácí, splácení tak nechá zcela na Vás, což Vás může dovést do značných finančních obtíží. Půjčovat někomu peníze s tím, že Vy sami si nejdřív musíte půjčit je tedy jednání, které lze velmi nedoporučit, takové jednání Vás velmi snadno může dostat do finančních obtíží.

Podobně je tomu u ručení. Ručení, sice není klasická půjčka, nicméně je to institut půjčce dosti podobný. Ručení je právní institut, kdy se instituci, která dlužníkovi půjčí peníze, zaručujete, že pokud on nebude dluh splácet, zaplatíte jeho dluh Vy. Pokud dlužník svůj dluh nesplácí, může se pak tato instituce obrátit na něj, na vás oba nebo dokonce pouze na Vás a Vy, společně s dlužníkem musíte dluh společně a nerozdílně uhradit. Proto, dříve než se někomu zaručíte jako ručitel, je nutné si tento krok velmi rozmyslet a pokud možno se ho vyvarovat neboť i při ručení se můžete, v případě nesolventnosti dlužníka, dostat do finančních potížích. Sice se následně po dlužníkovi můžete domáhat uhrazení toho, co jste uhradil za něj, to je však mnohdy velmi zdlouhavé, a povinnosti hradit jeho dluh Vás to nezbaví.

Pokud už se rozhodnete někomu půjčit peníze, pak je v každém případě nutné si o tom sepsat smlouvu, nebo alespoň potvrzení o tom, že si ten, kdo si peníze půjčuje, částku převzal. Půjčování na dobré slovo je velké riziko. Pokud pak půjčíte peníze takzvaně z ruky do ruky, je takové riziko srovnatelné přímo s hazardem. Tedy pokud někomu půjčíte peníze, je dobré o tom sepsat jednoduchou smlouvu, kde bude napsáno kdo komu půjčuje (jména, data narození, bydliště), kolik peněz půjčuje, kdy dotyčný peníze vrátí, popř. v jakých splátkách peníze vrátí a kdy jsou tyto splatné a, pokud je půjčka na delší dobu, lze doporučit sjednání úroku, neboť peníze jsou časem znehodnocovány díky inflaci.

Jak si peníze půjčovat

Půjčování si peněz (brání půjček, úvěrů, uzavírání leasingových smluv, atd…) pro vlastní potřebu je třeba vážit stejně dobře, jako půjčování peněz jiným osobám.

Pokud se člověk nechce dostat do finančních potíží je třeba především uvažovat, jestli vůbec je nutné půjčku brát, jestli tu kterou věc skutečně potřebuji, pokud ji potřebuji, zda ji potřebuji okamžitě. Jsou-li peníze z půjčky určené k zajištění bydlení (typicky hypotéční úvěry) nebo k zajištění vzdělání (např. platby školného, úhrada zahraničních stáží), pak jsou takové půjčky ospravedlnitelné, neboť Vám buď pomůžou zajistit trvalou hodnotu (bydlení), nebo hodnotu, která se Vám zúročí (vzdělání). Pokud jsou však peníze z půjčky určené hlavně na spotřebu (zajištění vybavení domácnosti, koupě oblečení, dovolené, atd…) pak je dobré si předem rozmyslet, je-li pro mě tato spotřeba opravdu nezbytná a neodkladná.

Pokud už si člověk rozhodne vzít půjčku u finanční instituce, měl by se v prvé řadě obrátit na banku, neboť banky mají k půjčování peněz nejvýhodnější podmínky. Samozřejmě se podmínky bank liší, některé banky mají podmínky výhodnější, jiné méně a předtím, než člověk půjčku uzavře, je vhodné, aby si nabídky bank srovnal. Lze však skutečně zobecnit, že banky mají výhodnější podmínky než tzv. nebankovní společnosti. Pokud se pak stane, že Vám nechce půjčit banka, měl by to pro Vás být varovný signál, abyste si půjčení peněz rozmysleli, neboť pokud Vám banka nechce půjčit, tak jste pro ni příliš rizikovým klientem a banka nechce riskovat, že peníze nebudete moci splácet.

V případě, že si i přesto budete chtít půjčit peníze, je možné se obrátit na tzv. nebankovní společnosti, ale v takovém případě je nutno počítat s tím, že půjčka bude dražší, neboť nebankovní společnosti postupují při půjčování peněz větší rizika (půjčují méně solventním klientům), proto mají jejich půjčky o dosti vyšší úroky. Navíc, pokud se jedná o nebankovní společnosti, lze se často setkat s tím, že kromě úroků klient platí i velmi vysoké poplatky spojené s poskytnutím či vedením úvěru. Navíc, mnohdy se lze setkat s tím, že v případě byť i drobného porušení smlouvy (např. zpoždění se splátkou o jeden den) klient platí velmi vysoké sankční poplatky či poplatky z prodlení.

Pokud si člověk chce vzít půjčku – ať už u banky nebo nebankovní společnosti – měl by si nejdříve vyžádat úvěrovou smlouvu a příslušné smluvní podmínky k prostudování domů. Odmítne-li finanční instituce takovou smlouvu poskytnout, resp. tlačí-li jakkoliv na to, aby byla smlouva podepsána bez náležitého prostudování, je to jednoznačně znakem neserióznosti takové instituce. Takové jednání by Vás mělo varovat před tím, abyste takovou smlouvu uzavírali, neboť téměř jistě obsahuje ustanovení, která Vás mohou velmi poškodit (Smlouvy některých neseriózních nebankovních společností jsou vyloženě postaveny tak, aby primárním ziskem této společnosti byly nikoliv s úrokem vrácené peníze, ale různé sankční poplatky, smluvní pokuty, popř. ještě horší věci v podobě ztráty nemovitosti, kterou jste se zaručili).

Pokud spotřebitel uzavírá půjčku s finanční institucí (fakticky uzavírá smlouvu o úvěru upravenou v § 2395 a násl. občanského zákoníku, protože půjčka peněz – v dnešní první terminologii zápůjčka – má jinou povahu), je finanční instituce vázána zákonem č. 145/2010 Sb. o spotřebitelském úvěru. Finanční instituce by především měla spotřebiteli říct, jaká bude max. výše finančních prostředků, kterou na úvěru zaplatíte, musí Vám sdělit veškeré náklady, které Vás budu úvěr stát (takzvanou roční procentní sazbu nákladů, tj. RPSN). Na základě těchto údajů si pak lze snadno spočítat, kolik Vás skutečně daná půjčka bude stát. Na základě zákona o spotřebitelském úvěru má spotřebitel rovněž právo bez uvedení důvodu do 14 dnů od smlouvy o úvěr odstoupit. V takovém případě, musí spotřebitel do 30 dnů od odstoupení od úvěrové smlouvy finanční instituci vrátit poskytnuté finanční prostředky (jistinu) a uhradit úroky pouze do doby vrácení těchto prostředků. Spotřebitel je rovněž oprávněn spotřebitelský úvěr zcela nebo zčásti splatit kdykoliv po dobu trvání spotřebitelského úvěru. Jedná se o takzvané předčasné splacení úvěru. V takovém případě má spotřebitel právo na snížení celkových nákladů spotřebitelského úvěru o výši úroku a dalších nákladů, které by byl spotřebitel povinen platit v případě, kdy by nedošlo k předčasnému splacení spotřebitelského úvěru. Pro případ předčasného splacení spotřebitelského úvěru má sice věřitel (finanční instituce) právo na náhradu nutných a objektivně odůvodněných nákladů, které mu vznikly v přímé souvislosti s předčasným splacením, výše této náhrady je však omezena, a sice tak že nesmí přesáhnout 1 % z předčasně splacené části celkové výše spotřebitelského úvěru, přesahuje-li doba mezi předčasným splacením a sjednaným koncem spotřebitelského úvěru jeden rok. Není-li tato doba delší než jeden rok, nesmí výše náhrady nákladů přesáhnout 0,5 % z předčasně splacené části celkové výše spotřebitelského úvěru. Zákon o spotřebitelském úvěru pak obsahuje další četná ustanovení, kterým se musí finanční instituce řídit. Pokud se tímto zákonem neřídí nebo tento zákon poruší, může to v krajním případě vést.

Zajišťovací instituty

Ať již peníze půjčujete, nebo si naopak potřebujete peníze půjčit, existují v právu instituty, které posilují jistotu věřitele, že půjčené peníze dostane zpět. Pokud je člověk v pozici toho, kdo si peníze půjčuje (což je asi většina lidí), měl by si na tyto instituty dát zvláště pozor, resp. měl by dobře vědět, co tyto instituty znamenají a jaké důsledky akceptace takového institutu (zajištění) může pro něj jako dlužníka mít.

Zástavní právo

Nejvýznamnějším a nejrozšířenějším zajišťovacím institutem je zástava. Zástava, velmi zjednodušeně znamená, že věřitel Vám půjčí peníze, Vy se zavážete peníze vrátit a navíc dáte věřiteli do zástavy něco, co v případě, že peníze nevrátíte, může prodat a tím Váš dluh zaplatit. Zajistit lze samozřejmě i jiné právní (obchodní) vztahy než půjčování peněz. Pro zjednodušení se však budeme soustředit právě na zajištění v souvislosti s půjčováním peněz.

Zástava, kterou můžete svému věřiteli poskytnout, může mít mnoho podob. Občanský zákoník říká, že zástavou může být každá věc, se kterou lze obchodovat. Může to být pohledávka, kterou máte vůči někomu jinému (což nebývá časté) může to být movitá věc (např. auto, šperky), typicky to však bývá nemovitost (pozemek, byt, dům).

Zástava, jak již bylo naznačeno, znamená, že pokud neplníte dluh, může Váš věřitel zajistit uhrazení dluhu prodejem této zástavy. Občanský zákoník doslova uvádí, že při zajištění dluhu zástavním právem vznikne věřiteli oprávnění, nesplní-li dlužník dluh řádně a včas, uspokojit se (splatit Váš dluh) z výtěžku zpeněžení zástavy do ujednané výše, a není-li tato výše ujednána, do výše pohledávky s příslušenstvím ke dni zpeněžení zástavy.

Co výše uvedené znamená v praxi? Většina lidí se setkala s takzvanou hypotékou (hypotéční úvěr). Hypotéční úvěr funguje (zjednodušeně řečeno) tak, si např. chcete koupit byt za 2 mil. Kč, nemáte na něj, přijdete do banky, požádáte o úvěr, a pokud Vám ho banka schválí, poskytne Vám 2 mil. Kč s tím, že byt, který si kupujete, jí dáváte do zástavy. Pokud byste dluh nesplatili, banka by Vám mohla (po splnění zákonných podmínek) byt prodat. Pokud byste se však do finančních problémů dostali až v době, kdy by Vám zbývalo doplatit pouze 1 mil. Kč, tak, pokud by banky byt prodala za 2 mil. Kč, tak by Vám musela ten 1 mil. Kč vyplatit. (v reálu by od toho 1 mil. Kč byly odečteny ještě náklady banky na prodej toho bytu, resp. právní služby spojené s realizací té zástavy.) Avšak pozor, u co se týče hypotéčního úvěru, panuje mezi lidmi často mylná představa, že pokud nesplácíte hypotéční úvěr, banka realizuje zástavní právo (např. prodá byt), tím je dluh splacen a celá věc tak pro člověka – dlužníka končí. Tak tomu ale být nemusí, protože realizace té zástavy (prodej bytu) nemusí pokrýt celou výši dluhu. Dluhy totiž mají své příslušenství, což jsou především úroky, a pokud dluh neplatíte tak i úroky z prodlení. Nemovitosti také mohou ztrácet na ceně. Pak může snadno dojít k situaci, kdy původní dluh 2 mil. Kč naroste (prostřednictvím úroků, ale i různých poplatků a dalších nákladů) na např. 3 mil. Kč. Nemovitost, která měla původní cenu 2 mil. Kč, pak může „spadnout“ na 1,5 mil. Kč. Za této situace, i když banka nemovitost prodá, dlužníkovi stále zbývá doplatit 1,5 mil. Kč. V takovém případě se dlužník, i když mu banka prodá jeho nemovitost, dluhu nezbaví a svůj dluh musí doplatit.

Zástava může být záludná v tom, že některé finanční instituce (zvláště neseriózní nebankovní poskytovatelé půjček) požadují zástavu nemovitostí i u relativně malého dluhu. Typické jsou inzeráty v různých periodikách, že finanční instituce poskytne úvěr, aniž by „nahlížela do registru“, nebo je v inzerátu uvedeno, že „registry neřeší“. Často jsou takové inzeráty podvodné a slouží spíše k vylákání „poplatku za půjčku“, aniž by půjčka byla poskytnuta. Velmi často se však stává to, že půjčka poskytnuta je, avšak „oproti zástavě“. Snahou takové společnosti pak zpravidla není, abyste půjčku splatili, ale naopak připravit vás o nemovitost. Klasicky se to děje tak, že se dostanete do zpoždění se splátkou byť jen o jeden den, následují drastické sankční poplatky, následně se dlužník dostane do platební neschopnosti a přijde o nemovitost. Mezitím dluh roste o velké úroky a úroky z prodlení, další sankční poplatky, atd., čímž původně relativně nízký dluh naroste často právě do výše, za kterou se prodá nemovitost. Dlužník pak nedostane vůbec nic. Je proto třeba doporučit, aby si dlužník bral půjčku se zástavou pouze v případě, že si pořizuje nemovitost, nejlépe pro vlastní bydlení. Eventuálně lze na takovou půjčku přistoupit i při koupi automobilu (jak bylo řečeno, předmětem zástavy mohou být i movité věci), je však třeba počítat s tím, že pokud si vezmete půjčku na automobil a zároveň automobil dáte finanční instituci do zástavy, tak, pokud nebudete půjčku platit, o automobil přijdete.

Zajišťovací převod práva

Jedná se o podobný institut jako zástavní právo. Smlouvou o zajišťovacím převodu práva zajišťuje dlužník (nebo někdo jiný) dluh tím, že věřiteli dočasně převede své právo. Pokud je dluh splacen, tak je právo převedeno zpět. Lze konstatovat, že pro běžného občana je zajišťovací převod práva ještě rizikovější, než právo zástavní. Vztáhnuto na shora uvedený příklad neseriózní nebankovní společnosti – Dlužník přijde do této společnosti s tím, že chce půjčit peníze. Nebankovní společnost mu peníze poskytne, avšak pod podmínkou, že do doby, dokud jí bude peníze dlužit, bude vlastnit jeho byt (tj. tato společnost si vyžádá, aby jí dlužník převedl byt do jejího vlastnictví s tím, že pokud dluh splní, tak mu převede byt zpět). Pokud dlužník dluh nesplní, může si společnost byt ponechat. V zákoně je sice uvedeno, že pokud je výše toho zajištění výši dluhu, má být věřitelem vyplacen rozdíl, v praxi však dochází k tomu, že skrz různé sankční instituty a vysoké úroky dojde k takovému navýšení dluhu, kdy žádný rozdíl dlužníkovy vyplacen není. Obyčejnému člověku – spotřebiteli – lze proto doporučit s institucí, která vyžaduje zajišťovací převod práva, žádnou smlouvu neuzavírat.

Ručení

Ručení je právní institut, kdy se instituci, která dlužníkovi půjčí peníze, zaručujete, že pokud on nebude dluh splácet, zaplatíte jeho dluh Vy. Pokud dlužník svůj dluh nesplácí, může se pak tato instituce obrátit na něj, na vás oba nebo dokonce pouze na Vás a Vy, společně s dlužníkem musíte dluh společně a nerozdílně uhradit. Proto, dříve než se někomu zaručíte jako ručitel, je nutné si tento krok velmi rozmyslet a pokud možno se ho vyvarovat neboť i při ručení se můžete, v případě nesolventnosti dlužníka, dostat do finančních potíží. Sice se následně po dlužníkovi můžete domáhat uhrazení toho, co jste uhradil za něj, to je však mnohdy velmi zdlouhavé, a povinnosti hradit jeho dluh Vás to nezbaví.

Smluvní pokuta

Smluvní pokuta je institut, který má dlužníka, který neplní svůj závazek sankcionovat, přičemž, je-li tak ujednáno, sankce v podobě smluvní pokuty může být uplatněna i v případě, že závazek nakonec splněn bude (Např. vezmete si půjčku, nesplácíte, finanční instituce Vám může dát pokutu, a to i tehdy, pokud budete nakonec půjčku znovu splácet, resp. pokud jí zaplatíte). Pokud je smluvní pokuta nepřiměřeně vysoká, soud jí může snížit, avšak zde je třeba se snížení dovolat právě u soudu (automaticky snížena nebude). Tedy pokud je stanovena nepřiměřeně vysoká smluvní pokuta, nemusí se nutně platit, je možno nechat rozhodnout soud, jestli pokuta byla přiměřená. Avšak zde je nutno důrazně doporučit se o takovém postupu domluvit s advokátem, neboť advokát dovede skutečně posoudit, je-li smluvní pokuta nepřiměřená a má-li smysl věc nechat dojít až k soudu, neboť pokud by věc došla k soudu a dlužník by nebyl úspěšný, musel by platit nejen smluvní pokutu, ale minimálně ještě náhradu nákladů soudního řízení.

Dohoda o srážkách ze mzdy

Pokud někomu dlužíte peníze (nebo někdo dluží Vám), lze ujednat, že dluh bude hrazen ve splátkách a že splátky budou probíhat tak, že je bude posílat (srážet) zaměstnavatel dlužníka.

Uznání dluhu

I uznání dluhu funguje jistým způsobem jako zajištění dluhu, neboť pokud někdo písemně uzná dluh co do důvodu i výše, má se (bez dalšího dokazování) za to, že dluh v době uznání trval. Navíc, uznáním dluhu se prodlužuje promlčecí lhůta. Promlčení znamená, že pokud uplyne promlčecí lhůta, tak se práva nelze domáhat, pokud někdo promlčení namítne. Obecná promlčecí lhůta je tříletá. Pokud někomu půjčíte peníze, on Vám je nevrátí a vy do třech let právo neuplatníte u soudu žalobou, tak je Vaše právo promlčené. Pokud byste svého dlužníka zažalovali po více než třech letech od splatnosti půjčky a on namítnul promlčení, tak by Vám soud Vaše právo nemohl přiznat. Pokud by však Váš dlužník podepsal uznání dluhu, tak by se promlčecí lhůta prodloužila na deset let.

Zadržovací právo

V určitých případech má osoba, která má u sebe cizí movitou věc, má právo jí zadržet k zajištění splatného dluhu, i když by jí jinak měla vydat. Dotyční však cizí věc nemůže zadržet, pokud jí má u sebe neprávem, nebo pokud se jí zmocnil násilím nebo lstí.

Příslušenství pohledávky

V souvislosti se zajišťovacími instituty byl zmíněn termín „příslušenství pohledávky“ Podle občanského zákoníku jsou příslušenstvím pohledávky úroky, úroky z prodlení a náklady spojené s uplatněním pohledávky.

úrok z prodlení

Pokud dlužník neuhradí svoji pohledávku (nebo i jen splátku pohledávky), je v prodlení (buď s plněním celého dluhu – pokud není domluveno plnění ve splátkách, nebo v prodlení se splátkou – pokud je povoleno plnění ve splátkách). V případě, že je dlužník v prodlení, tak po něm muže věřitel požadovat úrok z prodlení, a to buď v zákonné výši (což je v současné době 8,05% ročně), nebo ve smluvní výši – pokud se věřitel a dlužník domluví, že v případě prodlení na místo úroku zákonného bude uplatňován úrok smluvní. Při sjednávání půjčky by si věřitel měl smlouvu pořádně přečíst (to platí za všech okolností) a uvědomit si, jak vysoké úroky bude muset platit v případě, že bude v prodlení. Výše smluvních úroků z prodlení pak může být značná a může fakticky dlužníka uvrhnout do dluhové pasti, kdy dlužník nebude díky těmto úrokům schopen dluhu uhradit.

obchodní úrok

Při uzavírání smlouvy úvěru si je nutno uvědomit, že věřitel bude chtít vedle vrácení tzv. jistiny (půjčené částky) požadovat i platbu úroku (nebo též „obchodního úroku“) a případně též poplatku spojených s vedením úvěru. V každém případě platí, že věřitel – je-li profesionálním poskytovatelem úvěru (typicky banka či nebankovní společnost) musí dlužníkovy při uzavírání smlouvy o úvěru sdělit R.P.S.N. (roční procentní sazbu nákladů). Tato sazba v sobě zahrnuje úrok a všechny poplatky, které dlužník za rok bance musí platit. Dlužník by tak měl vědět faktickou cenu úvěru. Je nutno si uvědomit, že úrok může být poměrně nízký, však poplatky spojené s vedením a správou úvěru, případně též s poskytnutím úvěru, mohou být natolik vysoké, že výhodně se tvářící úvěr může být ve skutečnosti velmi drahým finančním produktem. Takovéto praktiky jsou doménou především nebankovních poskytovatelů úvěrů. Při sjednávání úvěru je proto především třeba hledět na sazby R.P.S.N., nejen na výši úroků. Zároveň si je nutno uvědomit, že u úvěrů jdou zpravidla splátky především na platbu úroků a poplatků. Tak, pokud si např. dlužník smluví, že úvěr ve výši 10.000,- Kč splatí po 1.000,- Kč, nelze čekat, že tento úvěr bude uhrazen za rok 10 měsíců. Při RPSN 20% bude tento úvěr uhrazen za 12 měsíců. Čím je úvěr vyšší a čím jsou splátky nižší, tím více peněz ze splátky jde na úroky, popř. poplatky. Tak se může např. stát, že při splátce 1.000,- Kč, jde ve skutečnosti 300,- Kč na platbu úroku, 100,- Kč na platbu poplatků spojených s úvěrem, na samotnou jistinu jde potom pouze 600,- Kč (jinými slovy, úvěr se snižuje pouze o 600,- Kč).

Náklady spojené s uplatněním pohledávky 

Pod tento termín lze zařadit např. sankční poplatky v případě, že dluh neplatíte (ne úroky z prodlení, ty běží samostatně). Takovým typickým sankčním poplatkem jsou zpoplatněné upomínky, kdy Vám finanční instituce v případě, že neuhradíte splátku, zašle upomínku, za což si naúčtuje sto, dvě stě, tři sta i více korun.

Dalším takovým nákladem je náhrada nákladů soudního řízení. Pokud neuhradíte svému věřiteli dluh, dříve nebo později podá žalobu k soudu, popř. k rozhodci. V takovém případě, pokud vyhraje, musíte hradit kromě pohledávky, úroků z prodlení a úroků (které stále narůstají) i náhradu nákladů soudního řízení, která sestává ze soudního poplatku, odměny pro právního zástupce a DPH. Čím je dlužná částka vyšší, tím je i náhrada nákladů řízení vyšší. Pokud dluh ani na základě vydaného soudního rozhodnutí neuhradíte, bude věřitel uplatňovat jeho vymožení prostřednictvím soudního exekutora. V takovém případě dluh dále naroste o náhradu nákladů exekučního řízení (a samozřejmě nákladů soudního exekutora).

Smluvní pokuta

Smluvní pokuta je institut, který má dlužníka, který neplní svůj závazek sankcionovat, přičemž, je-li tak ujednáno, sankce v podobě smluvní pokuty může být uplatněna i v případě, že závazek nakonec splněn bude. Smluvní pokuta sice pojmově nepatří do příslušenství pohledávky, fakticky se tak však chová, neboť v případě, že svůj závazek nedodržujete (dluh včas neplatíte), může být uplatněna a tím se výše dluhu může dosti podstatně navýšit.

iiI. pohledávky a jejich vymáhání

Ať už člověk peníze někomu půjčí (je věřitelem a vymáháte svoji pohledávku), nebo si peníze půjčil (je dlužníkem a ke svému věřiteli má závazek uhradit svůj dluh), měl by vědět, jak funguje vymáhání pohledávek.

Pohledávky lze samozřejmě vymáhat různými způsoby. Níže bude zjednodušeně popsáno, s jakými způsoby se lze při legálním vymáhání pohledávek setkat.

Mimosoudní vymáhání

Svůj dluh může věřitel vymáhat buď přímo, nebo prostřednictvím nějakého jiného subjektu – typicky inkasní agentury. Takové mimosoudní vymáhání v žádném případě nemá povahu exekuce. Věřitel/inkasní agentura může zasílat upomínky, může dlužníkům telefonovat, dokonce může být vymáhání prováděno formou osobních návštěv. V žádném případě však věřitel nesmí vzbuzovat dojem, že je exekutor. Věřitel v této fázi vymáhání nemůže vstupovat do bytu dlužníků (pokud ho dlužník sám nepustí), nemůže zabavovat věci, které nejsou jeho a neměl by si k dluhu (kromě úroků, úroků z prodlení a smlouvou daných poplatků) k vymáhání účtovat další náklady. Vymáhání takových nákladů je diskutabilní, aby věřitel měl právo na jejich uhrazení, musel by prokázat, že je skutečně účelně vynaložil.

 

Soudní vymáhání

Pokud soudní vymáhání nevede k úspěchu, může se věřitel svého práva domáhat žalobou podanou k soudu, event. k rozhodci, pokud byla ve smlouvě mezi věřitelem a dlužníkem sjednána platná rozhodčí doložka. Pokud má mít věřitel právo na náhradu nákladů řízení, musí před podáním žaloby (až na výjimky) dlužníkovi poslat minimálně sedm dní předem předžalobní upomínku. Je-li podána žaloba, tak je nutno počítat, že pokud bude úspěšná a soud žalobě vyhoví, vzroste dluh o soudní poplatek a pokud je věřitel zastoupen advokátem, vzroste i o náhradu nákladů řízení, která se počítá podle advokátního tarifu. V zásadě platí, že čím větší je dluh, tím větší je soudní poplatek a náhrada nákladů řízení.

Pokud soud žalobě vyhoví, tak může vydat platební rozkaz nebo rozsudek. Platební rozkaz musí být dlužníkovi doručen do vlastních rukou. Dlužník ho může akceptovat, nebo proti němu musí do patnácti dnů podat odpor. Pokud dlužník platební rozkaz převezme a nepodá proti němu odpor, stane se platební rozkaz pravomocným a vykonatelným a tím se stane exekučním titulem. Exekuční titul je listina, na základě které lze zahájit exekuci. Pokud dlužník podá odpor, nebo pokud se soudu nepodaří dlužníkovi platební rozkaz doručit, je platební rozkaz zrušen a soud pokračuje v řízení, které je zakončeno rozsudkem. Pokud soud vydá rozsudek a dlužník proti němu neodvolá, stane se rozsudek pravomocným a tím se stane exekučním titulem. Proti rozsudku je možno do patnácti dnů od jeho doručení podat odvolání k soudu druhého stupně. Proti některým rozsudkům však odvolání podat nelze (např. tzv. bagatelní rozsudku, tj. rozsudky s plněním do 10 tis. Kč), nebo jsou odvolací důvody velmi omezeny (rozsudek pro zmeškání, rozsudek pro uznání).

Exekučním titulem (zpravidla platebním rozkazem či rozsudkem) je dlužníkovi autoritativně stanovena povinnost věřiteli plnit (většinou mu zaplatit peníze). Pokud není stanoveno jinak (např. ve splátkách), tak tato povinnost musí být splněna do třech dnů od právní moci exekučního titulu (právní moc nastává uplynutím patnácti dnů od doby, kdy si dlužník exekuční titul převezme). Pokud povinnost splněna není (dluh není uhrazen) může se dlužník domáhat svého práva (vymožení svého pohledávky) formou exekuce.

Exekuční vymáhání

Exekuce může být prováděna více institucemi. Exekuci může provádět soud, finanční úřad, nejčastěji však provádí exekuci soudní exekutor.

Soudní exekutor – ač má v názvu slovo „soudní“ – je soukromá osoba, které však zákon svěřil právo vystupovat jménem státu a vymáhat tak, v zákonem stanovených mezích, pohledávky věřitelů. Exekutor může pohledávky vymáhat různým způsobem. Může dát příkaz zaměstnavateli, aby mu vyplácel část dlužníkovi mzdy, zablokovat bankovní účet, prodat dlužníkovu nemovitost nebo movité věci, atd. Dostane-li se člověk do exekuce, je pak nutno počítat s tím, že jeho dluh vzroste o náklady věřitele, které v exekuci má a o náklady samotného soudního exkutora.